Dle předpovědi počasí to po několika dnech konečně vypadalo, že bude klidné chladné zářijové ráno bez deště a větru. Ozývá se kamarád fotograf a domlouváme se na sraz v pět ráno. Po dohodě s vedoucím příslušné lesní správy jsme měli možnost být na zpáteční cestě jelenů z říjiště na denní stávaniště. Je to krásné místo na focení a navíc byla i mlha. Hned po příchodu ukazuju na zamlženou díru v porostu a říkám: „Tamhle kdyby nám vyšel jelen, to by byla pecka.“ Z dálky se ozývá troubení a pomalu svítá. Kousek nad námi se ozývá srnec, ale jinak je klid. Najednou koukám bokem a něco se pohybuje v trávě. Nakonec z toho byla jedna laň, která na nás vykoukla z té správné zamlžené díry, ale jinak nic. 

Díváme se aspoň po vzdáleném okolí, zda někde neuvidíme pohyb. Celkem daleko ve svahu vidíme, jak na nás kouká statný jelen a pod ním jdou laně. Nestačím ani sáhnout po foťáku a už mizí v lese. Zkoušíme jim nadejít, ale neukázali se. A tak v hlavě zůstává hlodající myšlenka, že tam zůstali a večer by ze stejného místa mohli vyjít. Kamarád musí odjet, neb další den odjíždí do zahraničí. Já se vydávám za pracovními povinnostmi, které mě ten den čekají. Po obědě to už nevydržím a volám vedoucímu lesní správy, jestli tam je večer volno a mohu jít zkusit kousek toho svého štěstí. Volno je, ale začíná se dostavovat únava. Piju kávu a bojuji sám se sebou, zda to vydržím. Dám to.

Po páté hodině jsem zpátky na místě. Je téměř bezvětří, ale trochu mrholí, to není úplně dobré. Přemýšlím, kam se schovám, odkud by mohla jelení zvěř vytáhnout z houštiny. Možnost vyvýšeného posedu zamítám hned. Vršek louky pod posedem je posečený, spodek naopak ponechaný ladem a uprostřed je krásný vysoký smrk, který má rozlehlé větve až k zemi. Zkusím zalézt do něj. Je to riziko, pokud půjde vítr špatným směrem a zároveň budu mít horší možnost přesunu, když jeleni vyjdou někde jinde. Přichystám si stativ do pěkného výhledu v linii, kde jsem je ráno viděl a ještě nemám ani všechno připraveno a už slyším vpravo z lesa zvuky pohybujícího se zvířete a následuje první zatroubení. Praskání zesiluje. Nechávám stativ stativem a přesouvám se jen s foťákem v ruce, abych lépe viděl do míst, odkud se ozývají zvuky. Za padlým suchým modřínem vychází boční (také vedlejší) mladý dvanácterák vytlačený hlavním jelenem od laní. Na paroží mu visí zbytky trávy. Stále mrholí a je to celkem daleko. Fotím, ale vím, že to nebude nic moc. Po chvíli se vydává do míst, kde mám stativ. Můj přesun zpět není úplně nejtišší, podařilo se však. Jak se snažím si udělat volnější výhled, jelen mě zaregistruje a odběhne do lesa. Mám obavu, že je to pro dnešní focení konec. Čekám. Praskání z míst, kde byl hlavní jelen, se stále občas ozve, ale jinak se nic neděje a jelen netroubí. Přestává mrholit. Čekám a pomalu se začíná smrákat. Už nedoufám.

Za zády mi najednou začne troubit jelen a je to velmi blízko. Pomalu a co nejvíce opatrně se přesouvám na druhou stranu smrku. Stále jej nevidím. Hledám nějaký lepší průhled. Když jsem jej konečně spatřil, rozbušilo se mi srdce a vnímám, že se mi i zrychlil dech. Mladého hlavního čtrnácteráka s pěkně stavěným oboustranně korunovým parožím se snažím třesoucíma rukama dostat do hledáčku foťáku. Jelen je ode mne tak na 30 metrů. Před foťákem je dost různých stébel trávy a větévek. Hlavně si nezalomit laně, které hned zavelí k úprku. Zdá se, že laně se zatím v klidu pasou. Jelen po chvíli přestal troubit a lehne si na zem. To jako na mne vyplazuje jazyk nebo co? Převaluje se, pak vstává a troubí nanovo. Jsem stále méně obezřetný a hledám si na něj co nejlepší průhled ze smrku. Daří se. Laně jsou stále v klidu. Daly mi 8 minut a pak se začaly pomalu přesouvat kolem mě do té neposečené části a jelen za nimi. Byl už tak blízko, že se mi ani nevešel do objektivu celý. Když opustili louku, sbalil jsem se a vyrazil zpět. Ještě na cestě mi z toho stále bušilo srdce.

Za vstřícnou a operativní domluvu bych rád poděkoval vedoucímu lesní správy Mirošov z VLS Ing. Tomáši Třeskému.

Za cenné rady pro focení jelenů bych rád poděkoval Karlovi Hutrovi.

Bohumil Fišer